Píše se květen 2021
Jako Prorok si mohu dovolit malou úvahu do budoucna :)
Nejdřív jsme to riziko samozřejmě pěkně po česku podceňovali, ale v březnu na to začali v Itálii umírat a v Čechách se objevili první nakažení, a to nás nastartovalo. Vláda dost zmatkovala, lhala, k dostání dokonce dlouho nebyly ani ty nejjednodušší roušky, začali jsme si je tedy šít sami. Pak přišly činské roušky, ale vyšly jen na vládu a jejich kámoše, a několik zdravotníků a policajtů. Šili jsme dál roušky, začali je nosit a zvykat si na ně. Ze světa přicházely zprávy, jak se to šíří a jak se všude omezuje pohyb, Amerika, Itálie, Španělsko, Německ, kdo mohl, zůstával doma nebo odjel na chalupu, kde bylo riziko nakažení nižší. A že se po těch dvou týdnech už začal všude čistit vzduch a ryby se vrátily do míst, kde už dlouho nebyly.
Začali jsme si zvykat na novou situaci, život se zpomalil, věnovali jsme se rodinám, jedli zdravěji, chodili na procházky, začali cvičit. Přišlo nám normální, že můžeme pracovat z domova, že vidíme vyrůstat své děti, víme, co se učí ve škole, nespěcháme s nimi z práce rovnou na kroužky a večer nepadáme únavou mrtví k nekonečným televizním seriálům o ničem.
A těšili jsme se, až to všechno skončí, budeme se zase scházet s kým chceme, chodit na koncerty, pracovat efektivně, a tomu Babišovi že to u voleb spočítáme, protože tu krizi fakt nezvládl. Že budeme celkově odpovědnější, budeme si umět vážit času a hodnot, které jsme doteď trochu potlačovali. Rodina, zdraví a čas na regeneraci, zastavit a nadechnout se. Procházky, víc času na všechno. Že si zvolíme novou vládu a prezidenta, a budeme si jich vážit aspoň trochu.
V dubnu jsme se dozvěděli, že děti půjdou do školy až v září, protože se to šíří mnohem více, než jsme si uměli před měsícem představit. To byla trochu ťafka, ale vlastně nám to tak nevadilo. Zvykli jsme si na novou situaci, prostě jedeme dál. Navzájem se zase podržíme. Někteří živnostníci a malé firmy už zavřeli krám, některé se spojily s jinými, velké změnily způsob existence a přežily. Zvykli jsme si. Až na ty náramky, co kontrolovaly náš pohyb. Ty nám trochu vadily, ale respektovali jsme, že jsou potřeba. A všichni jsme se těšili na dobu po koronaviru. Že se jako spící Růženka probudíme do nového světa, voňavého a čistého, plného odpovědných a pozitivně myslících bytostí. Měli jsme všichni osobní zkušenost, že to jde. Do světa bez virů, bez náramků a bez Babiše. Protože tohle přece politicky nemůže přežít.
V září křivka zemřelých už nějakou dobu padala z kosmických výšek dolů. Začaly se znovu dělat předvolební průzkumy a tomu lumpovi vycházelo mu pořád těch 30 %. Divíte se, jak je to možné?
Nic se totiž nezměnilo. My jsme se nezměnili. Velmi ochotně jsme se vrátili k nekonečným seriálům v televizi, nasedli do aut a vyrazili do obchodních center dohnat to, co jsme zameškali při těch stupidních procházkách v přírodě. Haranti konečně chodí do školy a my můžeme znovu dělat to, co jsme dělali před krizí. Všechny ty snížené emise a ryby ve vodě byl stejně fejk. Co? Jaká planeta? Jak lidstvo? To se mě netýká, já stejně nic neovlivním. Příští rok to Chorvatsko ale zase klapne, mamko. Konzum opět vítězí. A nejen konzum.
Je květen, píše se rok 2021. Máme novou vládu, jméno premiéra si nepamatuji. Ale vyhlásili nějaký nový zákon o rozšíření prezidentských pravomocí. Na amnestii propustili ty, co vloni po návratu z lyžování v Itálii vědomě šířili nákazu. Vyhlásil ji po nástupu do úřadu náš nový prezident Andrej Babiš. Jo, a ty náramky už nám zůstaly. Na furt?