Distanční výuka nebo prázdniny?

Školní výuka je určitý způsob komunikace a vzájemné interakce. Předávání informací a znalostí, vytváření sociálních vazeb a emocí. Dnes jsou školy zavřené a učí se takzvaně online. Je to nová forma, dosud neprobádaná, na pedáku se neučí, nikdo ji neumí, nikdo s ní nemá letité zkušenosti. Naštěstí, protože pokud je něco v českém vzdělávacím systému špatně, pak to, že se ve většině našich škol musí učit pořád tak, jak to po nich vyžaduje náš stoletý zatuchlý bolševický „školní vzdělávací program“.

Online výuka je jedinečná příležitost, jak tuto zatuchlinu trochu provětrat. Naplno se projeví talent učitele, přístup rodiče a výchovný fundament žáka a má své výhody a nevýhody pro každého z nich.  Ale lze ji realizovat různým způsobem. Buď učitel chce a hledá způsob, jak být v pravidelném kontaktu se svými žáky. Osvědčilo se rozdělení žáků do menších skupin třeba po pěti. S těmi pak lze navázat efektivní společný rozhovor přes počítač, tablet nebo mobil. Podle zkušeností učitelů lze realizovat už od první třídy, kdy je potřeba na začátku překonat první technické překážky a záludnosti, ale malé děti se naučí s počítači pracovat překvapivě rychle. Je potřeba mít vyhrazený počítač, pokud je v rodině jen jeden, a navíc další dítě školou povinné, situace se komplikuje. Tito žáci pak vyžadují speciální přístup, třeba účast na společné výuce jen jednou týdně. Ale nemohou být vyloučení úplně. Metoda přepokládá velké pracovní nasazení učitele včetně domácí přípravy. Má ale veliký přínos pro žáka v podobě silného sociálního rozvoje. Rozumný rodič, pokud může, se rád časově, místně i mentálně přizpůsobí. Všichni si na způsob společně tráveného času rychle zvyknou a rádi v něm řeší nejen školu, ale i volný čas včetně třeba večerních pohádek. Bůh žehnej takovým učitelům, jsou v nejlepším slova smyslu osvícení a díky nim školství jakžtakž funguje. Jejich práce jim je povoláním a ne jen zaměstnáním. Baví je a jsou to lidé na správném místě.

Pokud učitel v neděli zadá e-mailem úkoly a doplní na konec větu, že se situace snad brzy zlepší a zase se všichni brzy uvidíme (a stejně jako my již tuší, že se situace hned tak nezlepší a dokonce se za nějaký čas bude zřejmě opakovat), a v pátek je zkontroluje, pak se nejedná o online výuku, ale o domácí výuku. Kterou je dnes ledaskdo už zvyklý praktikovat, proč ne, ale ne úplně každý je na to jaksi naštelovaný. Někteří rodiče jsou ale rádi, že nemusí sedět s dětmi u počítače v době, kdy mají svoji práci a ještě vedle řve mimino. Ulehčí se tím práce rodičům, kteří si s dětmi mohou naplánovat práci na úkolech podle svých možností, žáci tak nějak drží společné tempo, nic moc hrozného se nestane, ale nestane se ani nic moc pěkného. Z rodiče se pak obvykle jednou za den stane zoufalý cholerik, který, nemaje pedagogické vzdělání, přirozený talent nebo jen čas, nedokáže vysvětlit dítku jednoduché poučky. Vypracované úkoly obsahují chyby, které jdou na vrub žáka i rodiče, nikoho taková práce netěší, děti mají vlastně režim „prázdniny“ a o to víc frfňaj, když mají sednout a psát úkoly. Učitel a potažmo celá škola dobrovolně rezignuje na svoji společenskou úlohu a stává se poslem zla a nedobrých zpráv. Vzájemná komunikace se omezí na zadání úkolu a následný seznam chyb. Měsíc se to dá vydržet, ale my už víme, že lockdowny se budou opakovat a budou delší. To pak můžeme zrušit školy úplně, protože domácí úkoly přece stačí.

No tak my víme, že nestačí. A vůbec se tu nebavíme o důvodech, proč někteří učitelé volí jakou metodu. Může to být povahou, zkušenostmi, technickými možnostmi, okolnostmi. OK, pro všechny je to nová zkušenost. Ale někde se úkolu zhostí tak, že by si zasloužili metál, někde to zaplaťpánbu funguje tak nějak ke všeobecné spokojenosti a někde to prakticky nefunguje. Jakého učitele byste si přáli pro své dítě vy?